Dnes se mi ve Školamyšli stala hezká věc. To není těžké. Ale dnešní roztomilost byla výjimečná.
Chtěla jsem si ji schovat na čtvrteční spolkovovánoční proslov, ale možná bych tu energii dojatosti neudržela. A to by byla škoda.
Byla u nás návštěva z České Třebové. Zakládají školu. Přišli se inspirovat. Mimo jiné dostali hodinu k rozhovoru s páťáky.
ČT: Celý den vnímáme, že si dokážete naslouchat. Jak jste se to naučili?
P: V první třídě nám Anetka důrazně řekla, že je to důležitý. Tak jsme se to naučili.
ČT: Je to výjimečné. Ještě jsme neviděli, že by se děti takhle vnímaly navzájem nebo vydržely v kruhu 20 minut poslouchat a reagovat na sebe.
ČT: Co Vás ve škole baví?
P: Odpovídají různě. Angličtina, čeština, matika, centra.
ČT: Jak u Vás vypadá hodnocení?
P: Jednou za měsíc se hodnotíme podle kritérií. Zamyslíme se, co nám jde, co se daří, co máme zlepšit. Pak hodnotí učitel. A pak si o tom doma povídáme s rodiči.
ČT: Jak poznáte, že potřebujete něco zlepšit?
P: Poznáme to podle toho, jak pracujeme. To vidíme. Třeba pracujeme ve skupině a moc se nesnažím. A pak to máme dělat samostatně a nejde to. Tak poznám, že jsem se ve skupině měla více zapojit.
ČT: Stávají se tady problémy, které musíte řešit?
P: Tak to bysme lhali, kdybysme řekli, že ne. Smích.
ČT: A jak to řešíte?
P: Nejprve to zkusíme mezi čtyřma očima. Když to nejde, zkusíme přivolat další děti. A když ani to nepomůže, tak přivoláme dospělého. Nebo to řešíme v kruhu. Tam říkáme “jedna osoba”. Jsme anonymní, aby to někomu nevadilo. Když se někomu nedaří řešit situace často, jde pracovat do hnízda. Tam o tom mluví s dospělým.
ČT: Brzy půjdete na druhý stupeň. Obáváte se něčeho?
P: Bude asi těžký učení. Radka říkala, že 1.-4. je lážo plážo. A od pětky už to začíná být náročné. Opravdu je v pětce mnohem více učiva. Ale jde to. Tak snad zvládnem i ten druhý stupeň.
Ale nejvíc se bojíme, že nezapadneme do vztahů. Na druhém stupni jsou děcka hodně pospolu. Je asi těžké do té party proniknout.
ČT: Co je pro Vás ve Školamyšli důležité? O co byste nechtěli přijít?
P: O vztahy. Jsme si rovni. To se nám líbí. Dobře si rozumíme i s učiteli.
ČT: A co byste ve Školamyšli změnili.
P: Jsou zaskočeni. Mlčí. Tak to je hodně těžká otázka. Jídelnu. Chtěli bychom mít jídelnu. A střední školu. A školku.
Když všichni odešli, jedna osoba z pětky tam zůstala s obavou: Radu, teď jsme propovídali češtinu. To je super. Ale dnes ráno se mě v autobusu kámoš ptal, jak vypadá ve Školamyšli učení. Já řekl, že si hodně povídáme. Starší brácha, se na mě pak zlobil, že to vypadá, že se neučíme. Teď mě to mrzí, že jsem mu neřekl o jiných věcech.
Jak vysvětlíte desetiletým dětem, že chvíle, ve které “přišli o češtinu”, byla mocná. Nemyslím jen schopnost na vysoké úrovni komunikovat s o dvacet let staršími osobami. Promyšleně a hluboce, srozumitelně, bez přípravy odpovídat na dotazy. Mocnou chvílí myslím zastavení. Radost ze společného budování, hrdost na to, co společně máme. Zvědomění si hodnot. A podpora k šíření těchto zázraků.
Rozhovor probíhal v klidovce. Máme tam nově variabilní pracovní místa. Z osmi dětí byly čtyři nemocné. Tři si automaticky daly stolečky dopředu. Čtvrtá osoba zůstala opatrně vzadu.
Asi v polovině rozhovoru si děti všimly, že jeden sedí mimo ně. Beze slova a bez signálů, uprostřed odpovědí, rozestoupily stolečky a zadní osoba se plynule vetkla i se stolečkem mezi ně.
Zítra v jednu mám schůzku se starostou o našem projektu 1-19 s kavárnou(školka a střední škola se sociálním podnikem). Souhlasil s ní se slovy: Takovým projektům fandím.
Mějte se krásně. Krásný advent. Radka Renzová
